Sociální sítě v současnosti hoří rozhořčením. Veřejnost, známé osobnosti i politici se předhánějí v tom, kdo ostřeji odsoudí senát krajského soudu za zmírnění trestu na podmínku pro muže, který půl roku platil za sexuální služby dvanáctiletému a desetiletému chlapci. Vlna spravedlivého hněvu je z lidského hlediska zcela pochopitelná. Zneužívání dětí je odporný čin. Pokud se však na celou kauzu podíváme bez prvotních emocí a chladnou optikou, zjistíme, že pod povrchem médií a veřejného rozhořčení leží hned dvě mnohem hlubší a děsivější roviny.
Rovina první: Mají soudci svázané ruce, nebo selhává stát?
Prvním impulsem většiny lidí je ukázat prstem na soudkyni a její senát. Je však třeba si uvědomit, v jakém rámci soudci rozhodují. Soudci netvoří právo. Jjsou povinni aplikovat zákony tak, jak je nastavil stát a zákonodárci. Trestní zákoník jim ukládá povinnost přihlížet k řadě zákonných podmínek: k dosavadnímu bezúhonnému životu pachatele, jeho pracovnímu hodnocení, faktu, že jde o jeho první střet se zákonem, či k doznání a lítosti. Z právního hlediska vstupuje do hry i samotné chování obětí. Soudkyně zmínila, že se chlapci pachateli sami nabízeli a k aktům ho přemlouvali či prosili za účelem finančního zisku. V běžné realitě zdravého člověka je zřejmé, že dospělý muž musí být morálně soběstačný a takovou nabídku od dětí kategoricky odmítnout. Jenže trestní právo nepracuje s ideální morálkou, ale se striktními paragrafy, které posuzují míru provokace, iniciativu obětí či tzv. společenskou škodlivost činu v kontextu okolností.
Můžeme polemizovat o tom, zda má systém umožňovat přičítat k dobru pachateli fakt, že dítě bylo „protřelé“. Pokud ale legislativa dává soudům prostor pro takové výklady a umožňuje uplatnit polehčující okolnosti až k hranici podmíněného trestu, je primárním viníkem stát a jeho zákonodárci. Pokud stát vytváří legislativní prostředí, které v praxi vede k sekundární viktimizaci zranitelných dětí, nese hlavní odpovědnost ten, kdo tyto zákony napsal, nikoliv pouhá ruka, která podle nich musela rozhodnout.
Rovina druhá: Otázka, na kterou se všichni bojí zeptat
Zatímco se všichni soustředí na délku trestu pro pachatele, zcela opomíjíme druhou a nesrovnatelně děsivější stránku celého případu.
Jak je vůbec možné, že desetileté a dvanáctileté děti v naší společnosti vykonávají prostituci?
Jak je možné, že malé děti dojdou do stádia, kdy nabízejí vlastní tělo dospělým mužům pro pár stovek korun, aby si koupili jídlo, alkohol, nebo dokonce dárek pro matku? Kdo nese odpovědnost za to, že tito chlapci vyrůstali v prostředí bez jakýchkoliv hranic, bezpečí a ochrany? Kdo je k takovému životu dohnal a jaký sociální systém dopustil, aby takto mladé děti vůbec měly podobné zkušenosti?
Prostituce je traumatizující zkušeností i pro dospělé lidi, kteří do ní častokrát vstupují pod tíhou finančního tlaku. Co ale udělá s duší desetiletého dítěte?
To, že byl starší chlapec podle slov soudu již „dlouhodobě narušený“, užíval drogy a vyrůstal v problematické rodině, není polehčující okolnost pro pachatele ale drtivá obžaloba selhání sociální sítě našeho státu.
A co je na tom všem nejhorší? Tento případ se dostal na veřejnost jen díky soudnímu dohryzu. Kolik dalších takových dětí v tuto chvíli žije v podobných podmínkách, stranou zájmu veřejnosti, úřadů i médií?
Závěrem
Namísto toho, abychom veškerou energii vybíjeli v internetových lynčích jednotlivých soudců, bychom se jako společnost měli začít ptát na podstatné otázky. Musíme požadovat po státu nejen úpravu zákonů, které zamezí absurdnímu zlehčování trestů na dětech, ale především systémovou ochranu dětí ze sociálně vyloučeného prostředí. Protože pokud dopustíme, aby se desetileté děti živily prostitucí, selhali jsme jako společnost ještě dříve, než jakýkoliv soudce vůbec vstoupil do soudní síně.
Diskuze
Načítáme diskuzi…